PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Potom, čo sa už zdalo, že vydaním „International Superhits“ a „Shenanigans“ (kompilácia B-strán singlov) ukončili svoju možno prekvapivo dlhú kariéru, je „American Idiot“ návratom naozaj vo veľkom štýle. Kapela, ktorá sa v prvej polovici deväťdesiatych rokov ocitla v pravú chvíľu na správnom mieste (post-nirvanovsko/grungeové prázdno) a ktorej sa dostalo nevídaného priestoru a rotácii klipov z prelomového „Dookie“ (zaváňa to poverčivosťou, ale niečo na tej osudovosti tretích albumov asi bude) na jednom z najefektívnejších reklamných médií, stihla v priebehu rokov vydať ešte niekoľko menej úspešných ale príjemných albumov na pomedzí pop-rocku a punku, obsahujúcich síce aj vydarené skladby ako napríklad „Walking Contradiction“ (z „Insomniac“), „Good Riddance“ alebo „Hitchin’ A Ride“ (z „Nimrod“), však skôr žila zo zotrvačnosti a poslucháčskej základne získanej vydaním „Dookie“. Kapela zároveň dokazovala, že nebola a nechce byť len krátkotrvajúcou senzáciou. To už zdá sa s aktuálnym a mega úspešným albumom vôbec nehrozí, hoci môžeme pre zmenu nájsť pomocnú politickú barličku súčasnosti, o ktorú sa už oprelo pri svojich návratoch a úspechov niekoľko zvučných mien.
„American Idiot“ je vzhľadom na fungovanie a smerovanie GREEN DAY za posledných pár rokov až prekvapivo pestrým a farebným zážitkom. Tvrdší sound a ďaleko najlepšia produkcia v porovnaní s ostatnou diskografiou, snáď najvyspelejšie skladby a nebývalá forma. Už z úvodu albumu s vysokou koncentráciou frekventovaných a skutočne skvelých hitoviek ako titulná „American Idiot“, pomalšou baladou „Boulevard Of Broken Dreams“, ktorej nechýba potrebná a možno trochu nostalgická hĺbka súvisiaca zrejme s pokročilým vekom zúčastnených, vrátane absolútnej tutovky „Holiday“ – jej moderný punkový náboj je nesmierne strhujúci, možno tušiť, že GREEN DAY sa prekonali. „American Idiot“, síce prezentovaný ako koncepčný album, je vnútorne rozseknutý medzi zjavne epické kúsky po textovej stránke a veci, ktorých náväznosť s príbehom dospievania/zrenia postavy mladého Jimmyho možno tušiť skôr z ich nálady a s ňou súvisiaceho umiestnenia v poradí. V prvej skupine bezkonkurenčne vyniká šokujúci takmer desaťminútový mix rock‘n’rollu, BEACH BOYS, BLUR (časy „Parklife“), THERAPY?, povznášajúcej pompéznosti THE WHO, ako aj hravosti THE CLASH a MADNESS. Druhá je po okraj naplnená rezkejšími vypalovákmi typu „St. Jimmy“, „Letterbomb“ i „American Idiot“. Ďalšia kategória sú spomínané baladické pokusy začínajúce s „Boulevard Of Broken Dreams“, „Give Me Novacaine“, „Whatsername“ s pohnutou náladou, škoda len, že JEDENÁSTA „Wake Me Up When September Ends“ nenasleduje trefnú symboliku aj obsahom. K týmto baladám inklinuje ešte aj štadiónovo – defleppardovská „Are We The Waiting“. Zvyšok pokračuje „len“ hitovými tutovkami, ktorým zatiaľ nebol súdený klip: „She’s A Rebel“, Extraordinary Girl“ alebo „Homecoming“ (rozsahom a obsahom podobná „Jesus Of Suburbia“). Tvorcom a vydavateľovi muselo dať zabrať vybrať z „American Idiot“ single, tento krát im však podobnú námahu môže nejedna kapela akurát závidieť (áno, reč je okrem iných najmä o súpútnikoch OFFSPRING alebo o niečo mladších BLINK 182).
GREEN DAY sa podľa všetko podaril album, ktorý dá zabudnúť aj na „Dookie“. Ako kus dobrej muziky a v porovnaní s posledným počinom BAD RELIGION ako civilnejší pohľad a výpoveď na všade pretriasanú tému 11. septembra či pôsobenia Bushovej administratívy im to žeriem, na druhej strane možno „American Idiot“ len ťažko považovať za niečo prevratné, pretože po hudobnej stránke je to skôr dobre predaná retro nostalgia (rock‘n’rollová klavírna vyhrávka v „Homecoming“ tiež pobaví) za rokmi deväťdesiatymi, nesúcimi sa vlastne tiež predovšetkým v nanovo zabalenom spomínaní na predchádzajúce desaťročia. International superhits, žiadne dookies, woe!
International superhits, žiadne dookies, woe!
7 / 10
Billie Joe Armstrong
- gitara, spev
Mike Dirnt
- basgitara
Tre Cool
- bicie
1. American Idiot
2. Jesus Of Suburbia
3. Holiday
4. Boulevard Of Broken Dreams
5. Are We The Waiting
6. St. Jimmy
7. Give Me Novacaine
8. She's A Rebel
9. Extraordinary Girl
10. Letterbomb
11. Wake Me Up When September Ends
12. Homecoming
13. Whatsername
American Idiot (2004)
Shenanigans (2002)
International Superhits (2001)
Warning (2000)
Nimrod (1997)
Insomniac (1994)
Dookie (1994)
Kerplunk (1991)
39/Smooth (1990)
Před deseti lety jsem vlnu zájmu o neo-punk úspěšně přehlížel (přestože ty nejznámější alba jsem znal) a zvlášť GREEN DAY ve mě vždy evokuovali značku - "Vyrobeno aby se to snadno poslouchalo a líbilo". Z pomyslného souboje s OFFSPRING tenkrát (alespoň u mne) odcházeli "zeleňáci" vždy na štítě. Avšak nyní se situace obrátila, za což může hned několik faktů. Tím prvním, netýkajícím se samotných GREEN DAY je skutečnost, že kvalita alb OFFSPRING značně klesla. A druhým je skutečnost, že přes zachování jakési snadné stravitelnosti získaly skladby GREEN DAY více klasicky rock n rollový feeling. Na "American Idiot" je méně předstíraného flákačství než na albech jako třeba "Dookie", "Insomniac" či "Nimrod", za to víc aranžérsky dotažených dobře poslouchatelných pop-rockových písní. Že bych se z téhle desky posadil na zadek se říct nedá, ale skladby jako je titulní "American Idiot", "Holiday" nebo "Boulevard Of Broken Dreams" si vždy rád poslechnu.
Pokud bych mel 1 bod dat naprosto idiotskemu albu s nezvladnutym zvukem, totalne falesnym zpevem a nepresnym bubenikem - zkratka tomu nejhorsimu, co si dovedete predstavit, a 10 bodu albu, ktere je dotazene k dokonalosti, plne napadu a nema jedinou chybicku, pak Green Day dostava 3,5. Proc poslouchat predstirany radoby punk tohodle formatu? Tohle album by se klidne mohlo jmenovat "hits for the kids". Pak bych tomu dal klidne 7. Jako hits for the kids je to totiz dost dobry, ale jako vazne mineny hudebni pocin pro dospeleho zraleho posluchace, ktery oceni kvalitni muziku, je tonaprosty fiasko.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.